Našim kritikům

Přečetl jsem si pár nepěkných názorů na naši sbírku nebo na můj vztah k neukázněným hostům. Jistě znáte přísloví: „Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá.“ Když vidím, jak na parkovišti vyskáčou z auta rozdováděné děti a hned mi u vchodu lomcují s vrátky, tak se nedivte, že tyto dospělé s dětmi kriticky upozorním, že nejsou na hřišti! Jdou se k nám na pozemek podívat na techniku a tím současně i poznávat historii. Tak to má být nebo by alespoň mělo!

Skutečnost je často odlišná – navštívil jsem již různá muzea s technikou a všude je to stejné: všichni zápasíme s nekázní hostů. Některá bohatší muzea to řeší nákupem kamer, jiná část výstavy uzavírají (Vyškov), jiná omezují dobu vstupu třeba jen o víkendech.

Občas si někteří postěžují, že naše muzeum je rozdělené a do té druhé části se musí znovu platit. Pokud by nám hosté nic nepoškozovali, rozdělené by nebylo. Ale když nalepím a provizorně přichytím šroubky nová okna do letadla a někdo mi je již poněkolikáté zase tlakem ruky vyloupne, mám toho poté akorát dost. Kdo to udělal? ,,Já ne …, já nevím.“ To jsou běžné odpovědi. Je až neuvěřitelné, že mi dokáže lhát do očí i starší člověk (dědeček), co vnoučkovi předváděl otevření krytky na letadle. Jasně, že jsem ho viděl, jak to otevírá a zavírá, ale po otázce, proč to otevíral, když je to zakázané, tvrdí, že nic neotevíral! A to mu řeknu, že jsem ho viděl! Tak takové hosty vůbec do oddílu „Speciál“ nepustím, protože si to nezaslouží. Stav techniky je pak díky tomu přiměřený k chování hostů. Ale ve „Speciálu“ je to něco jiného, neboť tam to přímo hlídám já!

Pro kritiky Air Parku napsal

Karel Tarantík